Vcelku téměř všichni již chápeme, že v kilogramu buřtů za 40Kč nemůže být maso, ve višňovém jogurtu za 8Kč není ovoce. Neustálý tlak na nejnižší cenu pravděpodobně povede při výběru dodavatele na dodávku rohlíků k tomu, že budeme jíst rohlíky z pilin…
S projekty či stavbami to je podobné. Přesto si stále spousta zadavatelů myslí, že vyhlášením soutěže na dodávku projektu či stavby s parametrem nejnižší ceny, s vítěznou cenou někde na úrovni 40-50% ceníků, získá kvalitní projekt či stavbu. Do prvního maléru…
Při sledování diskusí na téma- jak zavést „bezpečnou“ cenu, a vymýšlení dalších a dalších parametrů pro „správný“ výběr „správného“ dodavatele mě jímá hrůza, jaké další administrativní hrůzy budeme muset řešit? Nebylo by pro stát lepší vrátit právo výběru dodavatele zadavateli, a pouze ověřovat, že se chová jako správný hospodář? A to v celé hierarchii státní správy, kdy každý článek je přeci řízen správným člověkem na svém místě, a zároveň osobně odpovědným za výkon práce svého podřízeného?